Takový obyčejný pozemský člověk

Lezl po dně nebes a skrze jejich vlny pozoroval ticho hvězd, provoněn i zasažen ústřicemi, korály i hvězdicemi, roztoužen i znechucen mořem rozličných druhů slz ve svých plicích. Jak tak proplouval městem, upustil minci. Uslyšel pojednou v tom víru a proudu lidstva volání, pocítil, že cosi ztrácí. Otočil se, mince jak utržené mlýnské kolo z Čertovky udělala piruetku, už se zdálo, že upadne...v tom ji jakási žena odkopla a odhodila...mrštně dupl do prázdna a připadal si v té chvíli jako rybička, která neumýslně ocasem shodila z hladiny vločku krmiva, aby potěšila méně splašeného plže. Nebýt těch majáků na pobřeží každé ulice, už by se asi někde utápěl do snů, nic by neztratil a také nezažil, vše by bylo tak trochu jiné.